na úvodní stranu přeskočit menu

Dan Brown: „Mnohem větší smysl mi dává věda.“

rozhovor

Autor DaVinciho kódu hovoří o náboženství, konspiracích a Ztraceném Symbolu.

Rozhovor Jamese Kaplana s Danem Brownem.

Spisovatel Dan Brown je normální přátelský člověk – ne ten typ, do kterého byste řekli, že stvořil temný svět DaVinciho kódu. Knihy, publikované v roce 2003, se po světě prodalo více než 80 milionů a film natočený v roce 2006 s Tomem Hanksem v hlavní roli vydělal celkem přes 758 milionů dolarů. Román vyvolal také ohromné spory: vůdčí osobnosti katolické církve veřejně odsoudily jeho heretické vyznění a negativní zobrazení konzervativní římskokatolické organizace Opus Dei. Nyní, po šest a půl roce, vychází Brownův nejnovější román, Ztracený symbol.

Vypadá to, že Brown (45) je mánií, kterou jeho předešlá kniha vyvolala, stále překvapen. Vyrostl v prostorách internátní školy v Nové Anglii, kde jeho otec učil matematiku; jeho matka byla hudebnice. Po neúspěšném pokusu o dráhu autorského písničkáře se rozhodl psát beletrii a až do DaVinciho kódu, svého čtvrtého románu, se výraznějšího úspěchu nedočkal. Ztracený symbol přivádí opět na scénu harvardského profesora symbologie Roberta Langdona, který se tentokrát vkrade do tenat moci ve městě Washington.

Jak ovlivnil úspěch DaVinciho kódu vaši následující knihu?

DB: V době, kdy jsem si začal uvědomovat, že z DaVinciho kódu bude fenomén, jsem už měl Ztracený symbol rozepsaný. Co se mi následně stalo a co se nutně stane každému autorovi, kterého zastihl úspěch, bylo, že jsem se na nějakou dobu přespříliš zaměřil na svou osobu. Člověk místo aby psal a říkal „ta postava dělá to a to“, říká: „Počkejte, tohle budou číst miliony lidí.“ Je to něco jako když tenista přehnaně promýšlí svůj úder – je z vás dočasný mrzák.

Jak jste se z toho dostal?

DB: Ten rozruch utichl a já si uvědomil, že nic z něj nebylo pro to, co jsem dělal, nijak podstatné. Jsem jenom chlápek, co vypráví příběh.

... a má spoustu peněz.

DB: Přišly dramatické životní změny. Mnohé z nich, ne však všechny, byly skvělé. Ztratíte soukromí, a to je opravdu zásadní věc.

Jsou mezi vaším novým románem a DaVinciho kódem nějaké paralely?

DB: Jsou – paralely existují mezi všemi mými knihami. Pohybuji se znovu v tom samém světě symbolů, tajných společností, umění a historie.

Co vás upoutalo na Washingtonu?

DB: Fascinuje mě moc, zvláště zastřená moc. Stínová moc. Národní bezpečnostní agentura (NSA). Národní úřad pro průzkum (National Reconnaissance Office, NRO). Opus Dei. Představa, že se vše děje na základě příčin, které pro nás nejsou viditelné. Trochu mi to připomíná náboženství. Síla náboženství spočívá v přesvědčení lidí, že se nic neděje nahodile: stane-li se v mém životě neštěstí, znamená to, že mě Bůh zkouší nebo mi dává znamení. Je to totéž, co dělají konspirační teoretikové. Říkají: „Ekonomika je v krizi? Ach, to není náhoda. To se v Praze sešla banda boháčů a...“

Jste věřící?

DB: Byl jsem vychován v duchu episkopální církve a jako dítě jsem byl velmi pobožný. Později, v osmé nebo deváté třídě, jsem se začal zajímat o astronomii, kosmologii, vzniku vesmíru. A pamatuji si, že jsem řekl knězi: „Já to nechápu. Četl jsem knihu, kde se píše o výbuchu známém jako velký třesk, ale tady se říká, že Bůh stvořil nebe a Zemi a zvířata v sedmi dnech. Co z toho je pravda?“ Odpověď, které se mi dostalo, naneštěstí zněla: „Na takové věci se hodní chlapci neptají.“ Světlo zmizelo a já řekl: „Bible smysl nedává. Mnohem větší smysl mi dává věda.“ A následným volným pádem jsem náboženství jednoduše opustil.

Teď jste tedy kde?

DB: Je ironií, že jsem ve skutečnosti prošel kruh, který se završil. Čím víc jsem se studiu vědy věnoval, tím zřetelněji jsem viděl, jak se fyzika stává metafyzikou a čísla reálná přecházejí v čísla imaginární. Čím hlouběji se do vědy ponoříte, tím rozbředlejší se vám stává půda pod nohama. A začnete si říkat: „No vida, ve vědě existuje řád i duchovní rozměr.“

Co vás vedlo k tomu, abyste se v DaVinciho kódu věnoval tématu „posvátného Ženství“, feminocentrické verze křesťanství?

DB: Zčásti to byla má matka – je pevná ve svých přesvědčeních a zároveň naprosto přístupná vstřebávat do nich změny. Zčásti to byla láska a také zájem o jiná náboženství, zvláště ta starší – paganismus, koncept Matky Země... A svou roli v tom sehrálo také zkoumání mužské destruktivní síly. Řekl jsem si: „Jen se podívejme, co děláme. Kdybychom polovinu intelektu a peněz, které věnujeme vzájemnému zabíjení, obětovali řešení problémů, nebylo by to skvělé?“ Svým způsobem to celé spojuji s testosteronem. A pak si položíte otázku: „Co kdyby Bůh byl žena? Co kdybychom přijali naši ženskou stránku – tu kreativnější, pasivnější, láskyplnější?“ Je to ohromné zjednodušení, ale tohle všechno se nashromáždilo v mé oslavě posvátného Ženství.

Jste konspirační teoretik?

DB: To nejsem v žádném ohledu, způsobem, ani formou. Mnohem více jsem skeptik. Nevěřím v UFO, ani v konec světa roku 2012. Myslím si, že jedním z důvodů, proč jsou mé knihy obecně čtenářsky úspěšné, je skutečnost, že jsou napsány ze skeptického úhlu pohledu. Robert Langdon, hlavní postava mých knih, na nic z nich nenaletí. Jako inteligentní člověk je můžete číst a říkat si: „Jo, to je senzační – zajímalo by mě, jestli je to možné.“ Ale neustále jste spojen s postavou, která si myslí: „To je absurdní.“ Pokud dělám svou práci dobře, pak vy jako inteligentní čtenář projdete mými příběhy a začnete si říkat: „Proboha. Možná. Možná.“

Je v tuhle chvíli obtížné psát o Robertu Langdonovi, aniž byste si představoval Toma Hankse?

DB: Ne. Strávil jsem tak nesrovnatelně delší dobu s Robertem Lagdonem ve své hlavě než pohledem na Toma Hankse na scéně. Dokonce mě to ani nenapadá.

Jaké to bylo, přejít od světa psaní do světa filmového?

DB: Psaní je samotářský způsob existence. Natáčení filmu je organizovaný chaos – tisíce pohybujících se věcí a lidí. Každé rozhodnutí je kompromis. Když píšete a nelíbí se vám, jak vaše postava vypadá nebo mluví, prostě to napravíte. Pokud je ale ve filmu něco, co se vám nelíbí, je s tím těžké pořízení. A když už film natočíte, každý vidí stejného Harryho Pottera, stejného Roberta Langdona. Máte všichni stejnou zkušenost – a ta nemusí korespondovat s tím, co jste si představoval.

James Kaplan, Parade, 13.09.2009

Sponzoři a partneři webu

logo nakladatelství Argo
logo filmové distribuční společnosti Falcon a.s. logo literárního serveru Knihovnice.cz logo občanského sdružení Dobrá knížka
přejít na začátek článku
přejít na menu