na úvodní stranu přeskočit menu

Andělé a démoni - obrazové vydání

Kapitola 4

Langdonův Saab 900S se vyřítil z Callahanova tunelu a hnal se po východní straně bostonského přístavu k vjezdu na letiště Logan Airport. Podle instrukcí našel Aviation Road a zahnul doleva kolem staré budovy Eastern Airlines. Asi tři sta metrů před ním se ze tmy vynořil hangár, na kterém byla namalovaná velká čtyřka. Langdon zastavil na parkovišti a vystoupil.

Zpoza budovy vyšel podsaditý muž v modré letecké kombinéze. „Pan Langdon?“ zahulákal přátelsky. Měl přízvuk, který Langdon nedokázal zařadit.
„Přesně tak,“ odpověděl a zamknul auto.
„Tak to se nám to krásně sešlo,“ řekl ten člověk. „Zrovna jsem přistál. Pojďte za mnou.“
Jak obcházeli budovu, Langdon poněkud znervózněl. Na záhadné telefonáty a tajné schůzky s cizinci nebyl zvyklý. Netušil, co má čekat, a tak si na sebe vzal to, co obvykle nosil do školy – plátěné kalhoty, rolák a tvídové sako. Jak šli, vzpomněl si na fax, který měl v kapse saka. Pořád ještě nebyl s to uvěřit tomu, co bylo na obrázku.
Pilot jako by Langdonovu nervozitu vycítil. „Nerad lítáte?“
„Vůbec ne,“ odpověděl Langdon. Nerad koukám na ocejchované mrtvoly. Létání zvládám.
Muž provedl Langdona skrz hangár. Pak zahnuli za roh na ranvej.
Langdon se na místě zastavil a při pohledu na stoj zaparkovaný na rozjezdové dráze zalapal po dechu. „Tímhle že poletíme?“
Muž se zazubil. „Líbí se vám?“
Langdon se na tu věc dlouho díval. „Líbí? Co to proboha je?“


Stroj před nimi byl ohromný. Trochu připomínal raketoplán, až na to, že jeho horní strana byla úplně plochá. Takhle zaparkovaný na ranveji vypadal jako obrovský klín. Langdona nejdřív napadlo, že se mu to zdá. Tahle věc působila zhruba stejně letuschopně jako fordka. Křídla neměla skoro žádná, jen dvě pahýlovité ploutve na zadním konci trupu. Ze zádi vyrůstaly dvě směrovky. Zbytek letadla tvořil trup. Na délku měřil asi šedesát metrů a neměl žádná okna – nic.
„Dvě stě padesát tun s plnou nádrží,“ prohodil pilot jako pyšný otec novorozeněte. „Létá na směs pevného a kapalného vodíku. Skořepina je z titanové matrice s křemíkovo-uhlíkovým vláknem. Poměr tahu motoru k hmotnosti je 20:1, tryskáče obyčejně mívají 7:1. Ředitel vás asi potřebuje vidět sakra rychle. Normálně cvaldu neposílá.“
„Tahle věc lítá?“ ptal se Langdon.
Pilot se usmál. „A jak.“ Dovedl Langdona po asfaltu k letadlu. „Jasně, člověka to trochu zaskočí, ale radši si zvykejte. Za pět let už nic než tyhle krasavce neuvidíte. Říká se tomu HSCT – vysokorychlostní osobní doprava. Naše laboratoř vlastní jeden z prvních modelů.“
Tak to ta laboratoř nejspíš stojí za to, pomyslel si Langdon.
„Tohle je prototyp Boeingu X-33,“ pokračoval pilot, „ale jinak jsou takových spousty – National Aero Space Plane, Rusové mají Scramjet, Angláni HOTOL. Budoucnost už přišla, jenom si dává trošku na čas, než se uchytí ve veřejném sektoru. Obyčejným tryskáčům klidně zamávejte na rozloučenou.“
Langdon se na stroj obezřetně zahleděl. „Já bych možná radši ten obyčejný tryskáč.“
Pilot mu pokynul směrem k nástupní rampě. „Tudy, pane Ladgdone. A dejte pozor, ať nezakopnete.“


O pár minut později už Langdon seděl v prázdné kabině. Pilot ho připoutal na sedadlo v první řadě a zmizel směrem k předku letounu.
V kabině to kupodivu vypadalo skoro jako v běžném velkém dopravním letadle, až na jednu výjimku – nebyla tu okna, z čehož byl Langdon lehce nesvůj. Celý život trpěl mírnou klaustrofobií, památkou na nehodu z dětství, ze které se nikdy úplně nevzpamatoval.
Jeho averze k uzavřeným prostorům ho rozhodně neomezovala, ale odjakživa ho rozčilovala. Projevovala se nenápadně. Neprovozoval sporty vyžadující uzavřená hřiště – raketbal ani squash, a s radostí zaplatil spoustu peněz za svůj vzdušný viktoriánský dům s vysokými stropy, i když by mu fakulta ochotně poskytla mnohem lacinější bydlení. Často ho napadalo, že jeho záliba v umění pramení z toho, jak ho už jako chlapce přitahovaly rozlehlé muzejní sály.
Motory pod ním ožily, zaburácely a celý trup se s hlubokým hukotem otřásl. Langdon polkl a čekal. Cítil, že stroj začal rolovat. Z reproduktorů nad hlavou mu tiše spustilo country.
Telefon na stěně dvakrát pípnul. Langdon zvednul sluchátko.
„Haló?“
„Sedí se vám dobře, pane Langdone?“
„Vůbec ne.“
„Jenom klid. Za hodinku tam jsme.“
„A kde to přesně je, tam?“ zeptal se Langdon a uvědomil si, že netuší, kam vlastně míří.
„V Ženevě,“ odpověděl pilot a túroval motory. „Laboratoř je v Ženevě.“
„Tak v Ženevě,“ opakoval Langdon. Poněkud se mu ulevilo. „Nahoře ve státě New York. U jezera Seneca tam mám příbuzné. Já netušil, že v těch končinách je fyzikální ústav.“
Pilot se rozesmál. „Já nemyslím Ženevu ve státě New York, pane Langdon. Myslím Ženevu ve Švýcarsku.“
Langdonovi to došlo až za chvilku. „Švýcarsko?“ Cítil, jak se mu zrychluje tep. „Vždyť jste myslím říkal, že tam budeme za hodinu!“´
„Taky že jo.“ Pilot se rozchechtal. „Tohle letadlo dělá patnáct machů.“


Sponzoři a partneři webu

logo nakladatelství Argo
logo filmové distribuční společnosti Falcon a.s. logo literárního serveru Knihovnice.cz logo občanského sdružení Dobrá knížka
přejít na začátek článku
přejít na menu