na úvodní stranu přeskočit menu

Da Vinciho kód - obrazové vydání

Kapitola 1

Robert Langdon se ztěžka probouzel.
Kdesi ve tmě nepříjemně drnčel telefon. Zašátral po lampě u postele a rozsvítil ji. Rozespale zamžoural po přepychové ložnici v renesančním stylu, zařízené nábytkem z doby Ludvíka XVI., s freskami na stěně a ohromnou mahagonovou postelí s nebesy.
Kde to sakra jsem?
Na žakárovém županu pověšeném na sloupku postele si přečetl ozdobný nápis HOTEL RITZ, PAŘÍŽ.
Pomalu začínal přicházet k sobě.

Zvedl sluchátko. „Haló?“
Monsieur Langdon?“ uslyšel jakýsi mužský hlas. „Doufám, že jsem vás neprobudil.“
Langdon s námahou zaostřil pohled na hodiny u postele. Ukazovaly půl jedné. Spal stěží hodinu a cítil se jako živoucí mrtvola.
„Tady recepce, monsieur. Omlouvám se, že vás ruším, ale máte tu návštěvu. Prý je to naléhavé.“
Langdon se ještě pořád nemohl probrat. Návštěvu? Sjel pohledem na pomačkaný leták na nočním stolku.


AMERICKÁ UNIVERZITA V PAŘÍŽI

má tu čest pozvat vás na

VEČER S ROBERTEM LANGDONEM

PROFESOREM NÁBOŽENSKÉ SYMBOLOGIE HARVARDOVY UNIVERZITY


Tiše zaúpěl. Dnešní přednáška o pohanské symbolice ukryté v kamenech katedrály v Chartres nejspíš nadzvedla mandle některému konzervativci z řad obecenstva. Nejspíš nějaký bigotní vědec, který ho vystopoval až sem a chystá se pořádně mu to vytmavit.
„Je mi líto,“ řekl, „ale jsem unavený a…“
Mais, monsieur,“ nedal se recepční. Ztišil hlas do naléhavého šepotu. „Ta návštěva je velice významná osoba.“
O tom Langdon nepochyboval. Díky svým knihám o obrazech s náboženskou tematikou a kultovní symbologii se ve výtvarném světě stal volky nevolky jakousi celebritou, a vloni se zviditelnil ještě stokrát víc, když se angažoval v jistém veřejně propíraném incidentu ve Vatikánu. Od té doby se u jeho dveří střídal nevysychající proud samolibých historiků a nadšenců zabývajících se výtvarným uměním.
„Buďte tak laskav,“ pravil Langdon a jen stěží se mu dařilo zachovávat zdvořilý tón, „nechte si od toho pána nadiktovat jméno a číslo a řekněte mu, že se mu pokusím zavolat, než budu v úterý odjíždět z Paříže. Děkuji.“ Zavěsil dřív, než se recepční zmohl na protest.
Langdon se posadil a zamračil se na brožurku Pro vaši spokojenost, která ležela na nočním stolku. Na její obálce se skvěl tučný nápis: VYSPĚTE SE V MĚSTĚ SVĚTEL DO RŮŽOVA. SLADKÉ SNY V HOTELU RITZ. Odvrátil se a unaveně se zahleděl do vysokého zrcadla na protilehlé stěně. Pohled mu vracel jakýsi rozcuchaný, strhaný cizí člověk.
Chtělo by to dovolenou, Roberte.
Nebylo divu, že si hektický rok vyžádal svou daň, ale rozhodně nebylo nic příjemného vidět důkaz na vlastní oči v zrcadle. Jindy bystré modré oči měl zapadlé a zamžené. Pevnou čelist s dolíčky na bradě halilo tmavé strniště. Šedé pramínky kolem spánků se množily a roztahovaly se čím dál hlouběji do hrubých černých vlasů. Jeho kolegyně sice prohlašovaly, že šedá jen podtrhuje jeho intelektuální šarm, ale Langdon věděl svoje.
Teď by mě měli vidět z Boston Magazine.
Časopis Boston Magazine zařadil minulý měsíc Langdona do žebříčku deseti nejzajímavějších lidí ve městě, kterážto pochybná pocta uvrhla jeho samého do značných rozpaků a jeho harvardským kolegům zavdala podnět k nekonečnému špičkování. A dnešního večera ho na samém začátku přednášky k jeho značné nelibosti ono vyznamenání znovu dostihlo skoro pět tisíc kilometrů od domova.
„Dámy a pánové…“ oznámila pořadatelka nabitému sálu v Pavillon Dauphine, kde sídlí Americká univerzita v Paříži. „Našeho dnešního hosta jistě není třeba představovat. Je autorem celé řady knih: Symbologie tajných spolků, Umění iluminátů nebo Ztracený jazyk ideogramů, a když vám řeknu, že napsal knihu O náboženské ikonologii, myslím to doslova a do písmene. Mnozí z vás jistě používají jeho učebnice.“
Studenti v obecenstvu nadšeně přikyvovali.
„Původně jsem ho chtěla dnes večer uvést tím, že přednesu jeho impozantní životopis…“ Střelila po Langdonovi, který seděl na jevišti, laškovným pohledem. „Jeden z přítomných posluchačů mi ale právě předal podklady k mnohem − řekněme zajímavějšímu úvodnímu slovu.“
Zvedla do výšky dotyčné číslo Boston Magazine.
Langdon se schoulil do sebe. Kde to krucinál sebrala?
Pořadatelka začala číst vybrané úryvky z toho stupidního článku a Langdon by se nejradši propadl do země. Stačilo půl minuty, aby se všichni usmívali od ucha k uchu, a nezdálo se, že by žena chtěla jen tak skončit. „Další body, které ho posunuly na špici žebříčku zajímavých osob, získal profesor Langdon tím, že odmítá veřejně mluvit o své pozoruhodné roli v loňské vatikánské konklávi.“ Pořadatelka se rozjařeně obrátila k obecenstvu. „Chcete slyšet víc?“
Všichni se roztleskali.
Zaražte ji někdo, žadonil Langdon v duchu, zatímco žena četla dál.
„I když profesor Langdon nepatří, na rozdíl od některých mladších nositelů našeho ocenění, mezi vyložené krasavce, ani po čtyřicítce nepostrádá tento vědec víc než obvyklou dávku intelektuálního šarmu. Jeho fascinující osobnost doplňuje nezvykle hluboký hedvábný baryton, které jeho studentky popisují jako ,čokoládu pro uši‘.“
Celá posluchárna vybuchla smíchy.
Langdon se přiměl ke kyselému úsměvu. Věděl, co bude následovat − jakási absurdně nadnesená poznámka o „Harrisonu Fordovi ve skotském tvídu“ − a protože mu dnešní příležitost připadala dostatečně bezpečná, aby po dlouhé době znovu vytáhl tvídový oblek doplněný rolákem, rozhodl se rázně zakročit.
„Děkuji, Moniko,“ zvedl se ze židle, čímž pořadatelku přiměl k předčasnému ústupu z pódia. „V Boston Magazine bezesporu mají bujnou fantazii.“ S rozpačitým povzdechem se pak obrátil k obecenstvu. „A jestli zjistím, kdo z vás sem ten článek propašoval, nechám ho oficiálně deportovat.“
Všichni se zasmáli.
„A teď k věci. Jak všichni víte, panstvo, jsem tu dnes večer proto, abych promluvil o moci symbolů…“


Ticho Langdonova hotelového pokoje znovu prořízlo řinčení telefonu.
Nevěřícně zasténal a zvedl sluchátko. „Prosím?“
Jak se dalo čekat, byl to zase recepční. „Pane Langdone, ještě jednou se vám omlouvám. Chci vám jen oznámit, že ten pán je na cestě k vašemu pokoji. Říkal jsem si, že byste to měl vědět.“
Langdon se definitivně probudil. „Vy jste někoho pustil za mnou do pokoje?“
„Omlouvám se, monsieur, ale člověk v jeho postavení… Nemám pravomoc, abych se mu opovažoval stavět do cesty.“
„Co je ten člověk vlastně zač?“
Ale recepční už zavěsil.
Téměř zároveň kdosi zhurta zabušil na dveře pokoje.
Langdon se smíšenými pocity shodil nohy z postele a ucítil, jak se mu prsty boří do voňavého koberce. Natáhl si hotelový župan a přešel ke dveřím. „Kdo je?“
„Pane Langdone? Musím s vámi mluvit.“ Muž hovořil anglicky s výrazným přízvukem, ale ani tak neztrácel úsečný, autoritativní tón. „Jsem poručík Jérôme Collet. Direction Centrale de la Police Judiciaire.
Langdon se zarazil. Kriminální policie? DCPJ je zhruba totéž co americká FBI.
Nechal bezpečnostní řetěz na místě a pootevřel dveře. Mezerou na něj hleděla vyzáblá, unavená tvář. Muž v modré uniformě byl mimořádně hubený a vypadal nekompromisně.
„Mohu vstoupit?“ zeptal se.
Langdon zaváhal. Nevěděl co si myslet o způsobu, jakým si ho muž prohlíží. „O co běží?“
„Náš capitaine by chtěl znát váš odborný názor v jisté důvěrné záležitosti.“
„Teď?“ namítl Langdon. „Je po půlnoci.“
„Je pravda, že jste měl dnes večer domluvenou schůzku s panem kurátorem z Louvru?“
Langdona se zmocnily obavy. Dohodli se s váženým kurátorem Jacquesem Saunièrem, že si večer po přednášce zajdou na skleničku, ale Saunière se neukázal. „Ano. Jak to víte?“
„Našli jsme vaše jméno v jeho diáři.“
„Doufám, že se mu nic nestalo?“
Muž si zhluboka povzdychl a prostrčil mezerou mezi dveřmi polaroidovou fotografii.
Langdon se na ni podíval a strnul.
„Tuhle fotografii jsme pořídili ani ne před hodinou v Louvru.“
Langdon nevěřícně hleděl na bizarní výjev na snímku a počáteční znechucení a šok vystřídal nečekaný nával vzteku. „Kdo to mohl udělat?“
„Doufáme, že tuhle otázku nám pomůžete zodpovědět právě vy, vzhledem k tomu, že jste odborník na symbologii a navíc jste se s ním měl sejít.“
Langdon nespouštěl fotografii z očí a do jeho ohromení se pomalu začínal vkrádat strach. Co viděl bylo úděsné, nesmírně podivné, a mátlo ho to znepokojivým pocitem déjà vu. Zhruba před rokem se mu dostala do rukou jiná fotografie mrtvého těla a podobná žádost o pomoc. O čtyřiadvacet hodin později málem přišel ve Vatikánu o život. Tenhle obrázek byl úplně jiný, ale situace mu byla nepříjemně povědomá.
Policista se podíval na hodinky. „Capitaine na vás čeká, pane Langdone.“
Langdon ho stěží slyšel. Nedokázal odtrhnout pohled od fotografie. „Tady ten symbol a podivná poloha, v jaké je tělo…“
„Nastavené?“ dořekl muž za něj.
Langdon přikývl a když zvedal oči, zamrazilo ho. „Nejde mi do hlavy, jak tohle může někdo někomu udělat.“
Policista se tvářil zachmuřeně. „To jste špatně pochopil, pane Langdone. To, co vidíte na té fotografii…“ Odmlčel se. „Monsieur Saunière si to udělal sám.“


Sponzoři a partneři webu

logo nakladatelství Argo
logo filmové distribuční společnosti Falcon a.s. logo literárního serveru Knihovnice.cz logo občanského sdružení Dobrá knížka
přejít na začátek článku
přejít na menu