na úvodní stranu přeskočit menu

Šifra mistra Leonarda

2. kapitola

Necelé dva kilometry odtud se mohutný albín jménem Silas vbelhal předním vchodem do luxusní rezidence z hnědého kamene v ulici de la Bruyère. Ostnatý pás označovaný jako cilice, který nosil utažený kolem stehna, se mu zařezával do masa, ale jeho duše zpívala uspokojením z dobře vykonané služby Pánu.
Bolest je dobrá.

Červenýma očima přejel vstupní halu. Nikde nikdo. Po schodech stoupal potichu, protože nechtěl probudit žádného ze spolubratří. Dveře jeho ložnice zůstaly otevřené; zamykat se zde není povoleno. Vstoupil a zavřel za sebou.
Pokoj byl zařízen spartánsky – podlaha z tvrdého dřeva, prádelník z borového dřeva, pletená rohož v koutě, která mu slouží jako lože. Tento týden je na návštěvě zde, ale již mnoho let žije v podobně zařízeném útočišti v New Yorku.
Pán mi poskytuje přístřeší a smysl života.
Dnes večer má konečně pocit, že svůj dluh začal splácet. Rychle přešel k prádelníku, ze spodní zásuvky vytáhl mobilní telefon a vytočil číslo.
„Ano?“ ozval se mužský hlas.
„Vrátil jsem se, můj učiteli.“
„Mluv,“ přikázal mu hlas. Zněl potěšeně, že jej slyší.
„Všichni čtyři jsou mrtví. Tři sénéchaux... i sám velmistr.“
Následovala krátká přestávka, jako pro modlitbu. „Předpokládám tedy, že tu informaci jsi zjistil?“
„Všichni čtyři se shodovali. Nezávisle na sobě.“
„A ty jsi jim věřil?“
„Míra shody byla příliš velká na pouhou náhodu.“
Hlas se vzrušeně nadechl. „Výtečně. Obával jsem se, že u nich převládne úcta k mlčenlivosti, kterou je jejich bratrstvo tak pověstné.“
„Vyhlídka na smrt dokáže člověka silně motivovat ke změně postojů.“
„Řekni mi, můj žáku, co musím vědět.“
Silas věděl, že informace, které od obětí získal, budou pro druhého muže překvapením. „Můj učiteli, všichni čtyři potvrdili, že existuje clef de voûte... legendární úhelný kámen.“
V telefonu uslyšel rychlé nadechnutí a přímo cítil učitelovo vzrušení. „Úhelný kámen. Přesně jak jsme tušili.“
Převorství údajně vytvořilo kamennou mapu – clef de voûte neboli úhelný kámen – desku s rytinou odhalující konečné místo odpočinku největšího tajemství bratrstva, vědomosti takového významu, že její střežení je jediným důvodem existence tohoto společenství.
„Až získáme úhelný kámen,“ promluvil učitel, „bude nám zbývat už jen jediný krůček.“
„Máme k cíli blíž, než si myslíte. Úhelný kámen je zde, v Paříži.“
„V Paříži? Neuvěřitelné. Je to až příliš jednoduché.“
Silas shrnul události toho večera... jak se všechny čtyři oběti několik okamžiků před smrtí zoufale snažily vykoupit své bezbožné životy tím, že mu tajemství prozradily. Slyšel čtyřikrát totéž – že úhelný kámen je důmyslně ukryt na určitém místě uvnitř jednoho ze starobylých pařížských kostelů – v église de Saint-Sulpice.
„V příbytku Páně!“ zvolal učitel. „Jaký výsměch!“
„Vysmívají se nám již celá staletí.“
Učitel se odmlčel, jako kdyby si chtěl triumf náležitě vychutnat. Konečně pravil: „Prokázal jsi Bohu velkou službu. Na toto jsme čekali celá staletí. Musíš pro mě získat ten kámen. Okamžitě. Dnes v noci. Chápeš, co je v sázce.“
Silas o možných nedozírných následcích neúspěchu věděl, přesto mu učitelův požadavek připadal neproveditelný. „Ta katedrála je jako pevnost. Zejména v noci. Jak se dostanu dovnitř?“
Učitel mu sebejistým tónem nesmírně vlivného člověka vysvětlil, co je třeba udělat.

Když Silas zavěsil, celý se chvěl očekáváním.
Jedna hodina, řekl si, vděčný svému učiteli, že mu poskytl čas k nezbytnému pokání, než vstoupí do domu Páně. Musím svou duši očistit od dnešních hříchů. Hříchy, které dnes spáchal, byly vykonány v zájmu svaté věci. S nepřáteli Božími bojují po staletí. Nepochybně mu bude odpuštěno.
Přesto věděl, že rozhřešení si žádá oběť.
Zatáhl závěsy, svlékl se do naha a klekl si doprostřed pokoje. Pozorně se zahleděl na ostnatý pás utažený kolem stehna. Všichni opravdoví následovníci Cesty tuto pomůcku nosí – pruh kůže posetý ostrými kovovými hroty, jež se zařezávají do masa jako neustálá připomínka Kristova utrpení. Způsobená bolest jim také pomáhá přemáhat tělesné tužby.
I když měl dnes pás na sobě déle než požadované dvě hodiny, bylo mu jasné, že dnešní den není obyčejný. Uchopil přezku a utáhl ho ještě o jednu dírku, přičemž sledoval, jak mu ocelové ostny pronikají hlouběji do masa. Pomalu vydechoval a užíval si očistný rituál bolesti.
Bolest je dobrá, zašeptal a zopakoval tak posvátnou mantru otce Josemaríi Escrivy – učitele všech učitelů. Ačkoli Escrivá zemřel v roce 1975, jeho moudrost žije dále a tisíce věrných služebníků po celém světě opakují šeptem jeho slova, zatímco klečí a vykonávají posvátný rituál známý jako „umrtvování těla“.
Silas nyní obrátil pozornost k provazu hustě posetému uzly, který ležel vedle něj úhledně stočený na podlaze. Důtky. Uzly byly slepené zaschlou krví. Nemohl se dočkat očistných účinků vlastních muk a dychtivě odříkal rychlou modlitbu. Pak sevřel do ruky jeden konec provazu, zavřel oči a ostře se švihl přes rameno. V místech, kde mu uzlíky přilnuly k zádům, okamžitě ucítil bolest. Pokračoval v mrskání, znovu a znovu.
Castigo corpus meum.
Konečně ucítil, jak mu po zádech stéká krev.


Sponzoři a partneři webu

logo nakladatelství Argo
logo filmové distribuční společnosti Falcon a.s. logo literárního serveru Knihovnice.cz logo občanského sdružení Dobrá knížka
přejít na začátek článku
přejít na menu